Malá "Bestie"
Normální děti s tím obvykle
přichází tak v desíti - dvanácti letech. Naší Sarin bylo dvacet, když za mnou jednoho dne přišla s tou větou:
- Miki, já bych chtěla psa.... Chvíli jsem na ni v údivu civěla a nechápala.
- Jak to myslíš? Máme DVA psy! Nevšimla sis? - No, ale já chci psa, který by byl MŮJ.
- Co máš proti Yummině a Dennymu?
- Musíš uznat, že Yummi je závislá na tobě a nás bere jen jako náhražky... a Denny? Denny neuzává nikoho. Žije si ve svém vlastním světě a nám akorát dovolí tady bydlet a krmit ho. Já bych chtěla psa, který by mě bral tak, jako Yummi tebe. Abych s ním mohla chodit ven, stanovat, cvičit a blbnout bez toho, že by se pořád otáčel a hledal kam jsi mu zmizela...
Musela jsem uznat, že má svým způsobem pravdu. S Yummou trávím doslova24 hodin denně a ona je na mě až extrémně fixovaná. A Denny ve svých patnácti letech dospěl k názoru, že je už dospělý takže si může dělat co chce, kdy chce. Občas se sice přijde pomazlit, ale to je tak všechno. Vyžaduje hlavně klid, pohodlí a spoustu jídla. Jenže štěňata jsou akční, hravá a drzá. Otravovalo by ho. A až by začalo šplhat po smečkovém žebříčku, tak by to bylo pro Dennyho hodně stresující. Těžko by dokázal mladému silnému zvířeti odolávat. To mu prostě nemůžeme udělat. A navíc - dva psi, kocour a rybičky jsou maximum, co nezvířecí hlava rodiny doma snese. S dalším zvířetem poletíme všichni. Nadsvětelnou rychlostí. Takže jí nezbývá, než počkat až dostuduje. Odstěhuje se a pak, pokud jí to zaměstnání dovolí, pořídí si psa.
Sarin je inteligentní krasavice. Uznala, že je to jediné rozumné řešení.
Jenže pak Denny onemocněl. Kašlal a těžko se mu dýchalo. Na RTG se zjistilo zvětšené srdíčko a voda na plících. Předepsané
léky sice rychle zaúčinkovaly a Denny je v pohodě, ale nás zaskočilo vědomí jeho smrtelnosti. A pak jsem ve slabé chvilce pronesla tu osudnou větu:
- Dobře, až Denny jednou nebude, můžeš mít svého psa i když budeš bydlet u nás.
Klid byl pouze dokud jsme nepřijely na setkání Zvířetníků, kde bylo 50 psů různých plemenvčetně voříšků. Tam jsme potkaly Waiky. A Arinku. A Betu. A Pedra. A .... a Sarin si začala vybírat plemeno. V podstatě se jí líbila všechna, která potkala. J V rovině čistě teoretické jsme diskutovaly a rozebíraly klady a zápory jednotlivých plemen, až se do užšího výběru dostal velký knírač, beauceron a ovčák. Jenže. Všechno jsou to velká, aktivní plemena a zaberou hodně času. Teď by to nebyl takový problém, ale co bude dělat až dokončí školu, bude bydlet sama a trávit většinu času v zaměstnání? Následovalo další listování psí literaturou a brouzdání po internetu. Vybraná plemena se začala zmenšovat. Během půl roku se propracovala k plemenům typu bull. A začal nenápadný, ale systematický nátlak na téma "Takový malý pejsek by Dennymu přece vadit nemusel". Hlava rodiny se vyjádřila jasně: JAKÉKOLI další zvíře do rodiny pouze přes naši mrtvolu. A mně pomohla náhoda. Kamarádka si pořídila štěně staforda a pozvala nás na návštěvu. Roztomilé, ale divoké tříměsíční dráče během hodiny divočení Sarin názorně vysvětlilo, že TOHLE jezevčíkovi domů opravdu přinést nemůže.
Bohužel Sarin není z těch, co se vzdávají. Nápad se dostavil velice brzy. Pořídí si (no, my jí pořídíme, vždyť je ubohá chudá studentka) pejska úplně malilinkého. Takového, co Dennymu neublíží a který s ní bude moct všude. I do školy nebo do práce. Takového, který s ní rád bude lítat venku, ale když bude hnusně, ocení pohodlí postele. Ovšem takového, který je i přes svou velikost pořád ještě pes. Pořídí si teriéra. Jorkšírského. A začala pro novou členku rodiny hledat to správné jméno.
A co na to hlava rodiny, který ani jako dítě nikdy nezatoužil po zvířátku, zato často a nahlas touží po tichém, čistém bytě bez zvířecích chlupů, či posteli ve které nehrozí že jej zalehne malilinká třicetikilová čubinka? Rozhodným chlapským hlasem pronesl:
- Já se na tu malou bestii už děsně těším.....
